S tímto heslem jsme se s Filípkem ztotožnili už dávno. Jen jsme ho, myslím, vypilovali k téměř až božské dokonalosti. Při poslední návštěvě jsme v pohodě dali sedm hodin práce s plastelínou. Plus přestávka na jídlo a čůrání, takže regulérní šichta. Teď jsme oprášili koleje a protože fantazii meze určitě neklademe, jezdily po nich auta z Cars. Naštěstí mají vyhovující rozpětí kol a nevzpěčovaly se ani zaskočit za pana prodavače v obchodě. Jen jsme to nevychytali se záchodem. Postavili jsme jim jen jeden a auta tak relativně často musela nedočkavě přešlapovat ve frontě. Jednou se jim dokonce zasekla klika u dveří, ale začínající paniku hned v zárodku udusil Bořek stavitel, který to v cuku letu opravil.

a vydala se se mnou do Nehvizd. To, že opravdu pojede, začalo být jasné ve chvíli, když u kávy začala řešit, jestli zabít králíka! už teď, nebo až den před odjezdem. Pak přišla na přetřes otázka, jestli Kulíšek vydrží den nebo dokonce dva bez paničky a zda tatínek za tu dobu neumře hlady. Ten druhý problém vyřešil dvoulitrový hrnec dršťkové polévky a Kulíškovi byla slíbena jeho oblíbená pochoutka (šíleně dobrá, ale taky šíleně drahá).

Ráno jsme se ještě stavili u Tomečků pro nějaké drobnosti a na přání Soni v obchodě pro pečivo pro Nehvizdy. Při té příležitosti mamka ještě přikoupila potraviny, kdybychom náhodou na měsíc až dva skončili na dálnici v koloně. To se naštěstí nestalo, cesta byla v pohodě a já mohla mamku pozvat na úžasnou zmrzlinu s karamelem u Mc Donalda a po čtyyřech hodinách hrubého času jsme klepaly na dveře u Veličků.

Takže zásadně bez toho naprosto zbytečného barevného čehosi. Stačí jen rozsvítit žárovičku a pobíhat kolem dokola. Případně občas vyzkoušet její odolnost bouchnutím o trávu, písek nebo tartan. Pokud začne jen tak poblikávat, stačí se jen zastavit a zavolat „Pomoc, potřebuji pomoc!“ a dospělí kolem už to nějak zařídí. Super život.

Takže ráno mlíčko, které zachraňuje celou rodinu. Mladého od hladu a starým 🙂 dává ještě pár minut k dobru. Navíc se k tomu pouští pár dílů krtečka, pak převlíct a hurá k vláčkům. Já osobně už mám najeto pěkných pár desítek tisíc kilometrů bez nehod. Většinou fasuju vagónky, které se z nejrůznějších důvodů zrovna Filípkovi nehodí, ale to nevadí. Má už jich tolik, že i tak to jsou kvalitní kousky. Koleje jsou nahoře v pokojíčku i dole v obýváku a využít se musí opravdu všechny. Takže se musí spravedlivě střídat. Znamená to naložit do kapes vagónky (pár nejdůležitějších si drží mladý pán osobně), vzít na ruce Fífu a vyběhnout/seběhnout schody. A tak pořád dokola 🙂

Brácha tu nechal Soňu s Filípkem a autem, protože doma zateplují půdu, či co. Zpátky do Nehvizd tedy s nimi jedu já. Ve škole si vyměňuji nějaké hodiny, ať můžeme vyrazit už tak kolem půl jedenácté.

Ve skutečnosti vyjíždíme po druhé hodině odpoledne. V tom čase stíháme oběd, s Filípkem si trošku užít mého pokoje a Soňa se ještě stíhá vrátit se do Frýdlantu pro zapomenutý mobil. Venku sněží a já ještě rychle na netu hledám dopravní zpravodajství. Vypadá to dobře, nikde nic. Pak nás ale nepříjemně překvapí cesta před Příborem, tedy kousek od domova, na které zastavujeme v koloně a stojíme tak hodinku a dvacet minut. Naštěstí Filípek spal a Soňa vytáhla zásobu knížek, takže nám to příjemně uteklo 🙂 Podle všeho za to mohlo zúžení do jednoho pruhu a jeden kamión v kopci. Pak už to celkem šlo.

Filípek se probudil mou vinou, kdy už jsem to opravdu nemohla vydržet a musela jsem zastavit na čúrací pauzu. Další zastávka byla u McDonalda na 140. Kilometru, kde mne Filípek překvapil svým požadavkem, že si k hranolkům dá tu marmeládku. Rozuměj omáčku 🙂 A pak už bez nějakých překvapení vjíždíme do Nehvizd!

Zjišťuji, že do Nehvizd jezdím jednou měsíčně. Teď to umožnily podzimní prázdniny, které jsem celé strávila tady. S Filípkem. Musím zmínit hry v pokojíčku, kdy zabouchl dveře, ať nás rodiče pořád nešmírují a „mami, pryč“. Prostě jen my dva dovedeme pořádně ocenit dvouhodinovou nepřetžitou jízdu s vláčkem, hledání zatoulaného dřevěného prasátka a jen my dva dovedeme ocenit skvělý slovní humor spojení špudlík – mudlík.

Jeden den jsme strávili v Čelákovicích krmením kačen a užíváním si v hromadě spadaného nádherně zlatavého listí. Ani čas na oběd, ani kakoše nás nemohly donutit opustit takovou švandu, jako je házet to listí po sobě a běhat do šíleného, asi metrového převýšení. Dojem z celého dne jen trošičku zkazila naše řidička (mamka Soňa), která zaparkovala na placeném parkovišti bez zaplacení 🙂 No, policie byla vstřícná a bylo to jen za sto, ale když si uvědomíme, kolik dobrůtek za ty penízky mohlo být . . . no nic.