Minulý týden my v Nehvizdech, teď Nehvizdy tady. Brácha se s kolegy pokoušel o splnění cílů každoroční expedice Ydykseb (pro neznalé Beskydy). Marně, naše životní podmínky jsou kruté. Zima, déšť, brzo tma. Prostě – tu stovku zase nedali 🙂

Hlavním bodem programu je pro mne ale návštěva „pipinky“ u tety Janushky. Filípek se podle mamky chová jako většina dětí, které k nám chodí, nebo chodily na návštěvu. Přijde, pozdraví se a chce jít do pokojíčku 🙂 Už máme nějaké zaběhnuté rituály. Bereme do rukou kriketové hole a vysáváme binec. A když binec není, tak si ho připravíme. Filípek totiž rád sleduje Bertíka a rád  uklízí semínka vysypaná z jeho krmítka. Uklízí tak, že je smete na zem a roznosí po celém pokoji. Btw. Bertíkova klec může sloužit i jako garáž pro autíčka a tribuna pro diváky, kteří sledují naše závody na stole.

A ještě jedna věc. v noci jsem si odřela nohu o spojler z malého modelu závodní toyoty, který se mi bůhvíjak objevil v posteli.

Dnes došlo k nejhoršímu. Odjíždíme si vyzvednout tatínka z lázní. Tu správnou pruder náladu začínám získávát už v Rožnově, kde čekáme na křižovatce přes červenou, zelenou, červenou a dál, protože kousek vedle se pokládá kousek nového asfaltového koberce. No a náladička je tutová ve Valašském, kde je přes celé město každých dvacet metrů ďura jak do . . . (nevím čeho). Počítám, že se jedná o předvolební finiše. Kašlu vám na ně!

V Luhačovicích jsem jako mlsný kocour obcházela všechna zlatnictví a vybírala, co že si jako koupím na památku, když tam tak minimálně rok nepojedu. Líbilo se mi pár věcí od Swarovského, vše jsem ukládala do paměti a že si potom jako něco vyberu. A jo, vybrala. Nakonec jsem si koupila pastilky Vincentka. Prý jsou úžasné na hlasivky. Stáří je kruté, vážení.

Dneska jsme měly s mamkou předprémiérové dušičky. Zkontrolovaly jsme oba hřbitovy, odnosila jsem uschlé begonky a tak a naaranžovala jsem květináče nádherných chryzantém. Ale píšu to tady hlavně kvůli nádhernému výhledu, který na Borové je. Nádherný výhled na všechna strany, úžasná čistota a dneska ještě k tomu kýčovitě modrá obloha. Je to divné psát v souvislosti se hřbitovem, ale takhle si představuji idylu. Doporučuji zařadit do trasy na kolo a pokochat se.

U bráchy v garáži se válejí mé nové zimní pneu (+ poklice + šrouby), takže jasně, zřetelně a pravdivě – musím do Nehvizd! Za sebou mám dvoutýdenní přemlouvání mamky, aby se taky odvážila vyrazit do světa, nepojedu tedy sama. Jako správné vesničanky chystáme domácí vajíčka a klobásky. V plánu ještě bylo králičí maso, ale dotyčný získal nějaké dny k dobru, protože se nenašel nikdo, kdo by jej praštil. Mamku bolí ruka a já, já bych byla pro udělení milosti, nanejvýš pro pár dnů veřejně prospěšných prací.

Cesta probíhá v pohodě. Preventivně jsem vložila usb s cz, vlastně s cs hity, ať mamku neurážím svým pochybným hudebním vkusem a zavázala jsem se dodržovat rychlost na D1, protože se údajně měli vracet závodníci z Diamond Race. Za Brnem mi došla trpělivost s nabíječkou mobilu, která nenabíjela, a u první pumpy jsem si koupila jinou, fungující. Btw. Diamond Race nikde. Takže slušný čas a už jsme Za Humny, a to přesto, že se mě na posledním kruháči mamka snaží zmást a naviguje mne dost přesvědčivě (i když neúspěšně) do jiného výjezdu 🙂

Filípek nám přes celkem pokročilou dobu představuje zásadní místa svého pokoje a  pak předvádí svůj do dokonalosti vybroušený kousek Dovedu si hrát s vláčkem celou věčnost. Jako teta Janushka požívám velké důvěry a můžu si půjčit dva vagónky a jezdit taky. No ale každá sranda někdy končí a Fífa jde spát. Čteme o netopýrech, o pytlákovi, o zachráněných koťatech kočky Mícy a pak už opravdu jen pusa před spaním. My jdeme spát o něco později. Mamka získává odhlučněnou pracovnu – jsme v bezpečí.

Druhý den okamžitě s Fífou vyjíždíme podle jízdního řádu, pak ale přesedáme do auta, směr Hrad. Tam jsme natrefili na biskupa, který s motorkářema ukončoval sezónu a pak si pamatuji jen kameny drncačky 🙂 Fifa usíná už v autě, brácha doma na gauči, mamka ve své přidělené komnatě, Soňa vytrvale poletuje v kuchyni, já vše pozoruji.

Ještě ten večer odjíždíme domů. Mamka po párhodinové hře amerického žolíka, ve kterém ji ti nevychovanci nenechali vyhrát a já po párhodinové hře s „pipinkou Filípkem“. Už teď se mi po něm stýská, takže uvažuji. Máme nějaké to volno o podzimních prázdninách?

Jak probíhalo balení do lázní? Všechno chystala mamka, jen – Léky si nachystám sám, na ty mi nesahej, stejně si je ještě ráno musím vzít. No a druhý den po příjezdu telefon, že ty léky ehm ehm jaksi zůstaly doma. Hurá do Luhačovic. A protože bychom jely zbytečně poprázdnu, tak ještě jednou hurá – bereme s sebou část Pržna. Vendulku s Terezkou. Trošku jsem trnula hrůzou, mám v paměti loňskou historku, jak se dvakrát Pržno vracelo od jedné kunčické zatáčky domů převléct a vypucovat blinkačky ze sedadel. Naštěstí je tohle všechno už jen historie a my si to báječně užily. Počítám, že si to báječně užily i ty kačeny v luhačovickém potoce, protože jsme pro ně měly asi tunu chleba.

Tak jsme si tatínka odvezli do lázní, teď si jej budou tři týdny užívat v Luhačovicích a my budeme smutnit doma. Před odjezdem jsme dostali instrukce – nařezat dřevo, ostříhat keře, objednat uhlí, vyčistit okapy . . . No ale my měly ještě jednu, skoro tajnou poradu. Výsledek – nějaký oběd v hospodě, dámská jízda, cesta do Prahy . . . Jak tohle všechno stihnem? Na fotečce mamka taťku doprovází do hotelu, kde bude bydlet. Jistota, je jistota.

Až když jsme seděli U Tkáče u slavnostní tabule, tak mamka uvěřila, že jsem oslavu opravdu objednala. A že už má opravdu šedesát 🙂 Klasika: blahopřání, proslov, přípitek, jídlo, pití. A už je osm hodin a část hostů (ti hodně dříve a ti hodně později narozeni) už odchází domů. Zůstává zdravé jádro a zábava se začíná rozjíždět. Taneční kreace si prohlédněte ve fotogalerii.

Jen vám jeětě  prozradím, že paní uklízečka údajně ráno uronila slzu, když viděla ty náááádherné barevné papírky úplně všude :-))

Brácha maká v práci (aspoň si to naivně myslíme 🙂  a my se Soňou a Filípkem vyrážíme někam k Chodovu cvičit. Cestou tam zjišťuju, že jsem si trochu odvykla jezdit vzadu, v zatáčkách mi není nejlíp. Fífa je ale v pohodě, zpívání písniček v autě zabírá jako vždy. Zjišťuji, že mají něco jako „kruhový trénink“ 🙂 Cvičení s míčem, kruhem, na trampolíně, skluzavka, prolézačka a zpívání s maminou. Je vidět, že Fífovi se to líbí, je tam jako doma. Občas si stihne jen tak v mezičase ještě cvičně vylézt na lavičku, aby bylo jasné, že není žádná cvičená opička a má taky svůj vlastní rozum 🙂

Po cvičení mě provede po celé budově, prostě malý příjemný společník. Pak s dalšími maminami a cvičenci svačinka, my máme nějakou přesnídávku. Pak už se přesunujeme do auta s představou krátké jízdy směr Nákupní centrum Chodov a s představou dlouhé jízdy směr shopy a shopy.

Ale dospělí míní a děti mění. Jen co Fífa usednul do auta, vrátil nám teď už trochu natrávenou přesnídávku zpět. Byla opravdu všude a my operativně měníme plán – jedeme domů. Cestou jsem měla strach, že Fifula bude nějaký špatný, ale ten se už vyblil a byl v pohodě. Navíc jsme se Soňou zjistily, že má velký smysl pro slovní humor, protože se celou cestu při jakékoliv zmínce o DUDYNU (dudlíku) doslova řezal smíchy 🙂

Tím, komu do smíchu nebylo, jsem nakonec byla já. Ono – sedět nezvykle v autě vzadu, teď do toho ty zatáčky a pak do toho ty blinkačky . . . No, pevná vůle je ale pevná vůle, vydržela jsem a už jsme v Nehvizdech. Brácha taky. Byl on vůbec v té práci?!?

Tak jak se jezdí do Nehvizd. Do auta naložíte kolo a sáně. Pak s mamkou i s tímto nákladem zajedete nakoupit, aby doma přes víkend neumřeli hlady. Mamka si ještě vzpomene, že by mohli poslat zavařené klobásky a domácí vajíčka.  Pak se stavíte za Pavlou a do kufru přidáte matraci a igelitku s nějakými přesnídávkami, či co. No a někde mezi tím máte svůj kufr s oblečením a batoh s foťákem.

A pak už si to fičíte. Měla jsem trochu strach z počasí, hlásili sněžení, závěje a podobně, ale nebylo to nejhorší. Jen na Vysočině byla tak na deseti, patnácti kilometrech chumelenice a na cestě vrstva mokrého sněhu. Nic, co by nás horaly vyvedlo z míry.

Nejvíce sněhu ale paradoxně bylo v Nehvizdách a při cestě do „kopce“ ulice Za Humny se  upplatnilo mé řidičské umění 🙂