Kromě čtvrtku jsem začla hrát badminton ještě v úterý. Na hřišti s „opravdovými“ rozměry badmintonového hřiště a s člověkem, který zná pravidla. Věděli jste, že podáváte buď z levé, nebo z pravé strany, podle toho, jestli máte sudý, nebo lichý počet bodů?

Jenže pak se člověk může přetrhnout, aby nebyl úplně za blbce a pak to přijde. Po hodině a půl celkem slušné hry pár rychlých kroků k síti a najednou křup, slyší opravdu nějaké prasknutí. Vyžádá si odddechový čas, ale to nepomůže, tak se končí. V autě to jde, ale jinak vůbec – natržený sval je natržený sval. A splnily se předpovědi doktora, že minimálně měsíc. Fakt to tak je. Trpím jak zvíře, navíc jsem odmítla si to nechat zafixovat, protože to je ta moje pravá noha, kterou musím pořád procvičovat, jinak je polomrtvá.

První dva týdny šílené, pak se začíná objevovat úplně šílená modřina, po třech týdnech už mohu skoro došlápnout a po měsíci zkouším s nohou dupnout – děs. Celou tu dobu je mým největším kamarádem obinadlo a lýtková bandáž. Teprve teď (na začátku ledna) jsem schopna nohu pomalu propnout a poskočit s ní.