Budoucnost
Ne moje, nebo vaše, nebo čí, ale hospoda Budoucnost, kde jsme slavili Den učitelů. A aby to nebylo jen o obžerství a tak, šli jsme od školy naokolo kolem vodárny. Už cestou někteří dbali na dodržování pitného režimu, takže není divu, že mám k dispozici vydírací fotky.
Například tuto, na které se Láďa tulí k Magdě. A to nemluvím o tom, jak jí na cestě domů nesl kytku a po pár stech metrech už měl v ruce jen papírový obal a kus něčeho zeleného. Kytka byla fuč. Prostě banda jedna, učitelská.
Human Body
Matějská vlastně byla jen nečekaným bonbónkem. Naším cílem byla výstava Human Body. Vstupenky jsme už měly koupené před týdnem, vystály jsme si frontu před vstupem do pavilónu, frontu před vstupem uvnitř pavilónu a poslední frontu před vstupem do samotné expozice. Ta byla, pokud si pamatuji, rozdělena do devíti částí a projít ji nám trvalo něco málo přes hodinu.
Měla jsem obrovský strach, že mi bude špatně a že budu muset odtamtud utíkat. Ale nakonec mi to všechno připadalo skoro jako umělé. Navíc ty postavy byli asiaté. Zní to hrozně, ale evropský typ by byl horší. Každopádně, stálo za to tam jít. Vždycky jsem se trochu divila, jak člověk může fungovat, a teď už mi to úplně připadá jako sci-fi. Dobře vymyšlená a velmi dobře napsaná sci-fi.
Matějská pouť
Tak poprvé v životě jsem byla na pravé Matějské. Kdysi by mne braly stánky, teď mne braly kolotoče. No, spíše to, co se za kolotoče vydává. Každému normálnímu člověku musí být špatně už jen, když se dívá a vůbec nemusí utrácet za lístek. Ta hrůza na fotce nebyla ojedinělá. Nepřála bych vám vidět ty další – kyvadlo, různé dráhy a ani ta housenková nebyla obyčejná housenková.
Takže zůstat pěkně při zemi a raději si koupit pražené oříšky, najít stánek s kávičkou a podobně.
Výlet
Veličkovi z Nehvizd jsou v Africe, klíč od jejich baráku v mé kapse, tak je třeba toho využít. Aby mi nebylo smutno, přibírám ještě Dášu a Magdu, prostě dámská jízda začíná. Cesta pěkně ubíhá, provoz je v pohodě, takže jediným problémem se stávají mé obavy, jestli budu schopna vypnout alarm po příjezdu. To, že brácha v Africe musel řešit údajné vloupání už tady jednou bylo.
Přece jen jsem o trošku starší a zkušenější, takže se povedlo na první pokus. Po rozdělení místa ke spaní (rozuměj odlifrování chrápající Dáši) jsme si připravily žranici z dovezených zásob a začala volná zábava. Kromě jiného Česko, ze kterého si pamatuju jen ten smích. A vlastně ještě Dášu, která zjistila, že na tak malá písmenka opravdu nemá a donutilo ji to jít si pak v neděli nechat změřit zrak 🙂
Spát? Jo, spát jsme šly. Někdy kolem tří ráno. Pěkně nám to začíná . . .
Správného bikera nic nerozhodí
Včera jsem přes hodinu pulírovala kolo. No rám a tak, to bylo v pohodě, ale horší bylo takové loňské jehličí zabalené do hnusného tmavého mazu a důmyslně ukryté v řetězu apod. Nicméně, dala jsem si tu práci, že opravdu byla vidět i ta stříbrná kolečka 🙂
Přes noc všechno proschlo, tak jsem nasprejovala olejíčkem všechno to, co se má promazat, a pak jsem jen řešila, co na sebe. Naštěstí jsem nedala na teploměr, který statečně ukazoval něco přes dvacet stupňů a oblékla jsem si svůj „zimní“ dresík. Dobře, mooooooooc dobře jsem udělala, to bylo jasné po pár kilometrech, kdy se začal kolem cesty objevovat sníh. Nad Plucnarkou už jsem to vzdala. Na cestě uježděná, teď už trochu rozbředlá vrstva sněhu, kolem metrové bariéry a zima jak v Rusku.
A přála bych vám vidět svůj dres. Stačí si vybavit Svěráka s větou Kde jsou moje blatníky?! Já tedy bez blatníků jezdím vědomě, ale přejezdy přes potoky tajícího sněhu pak opravdu stojí zato 🙂 Nicméně, byla to první letošní jízda, žádná krize, a průměrná rychlost 21,59 km/h.
Oslava padesátky
Bez zbytečných připomínek – ne moje, ale strýce Jirky. Byla jsem tam jen chvilku, ale i ta stačila na to, abych se přejedla 🙂
Filípo, Kamíšek a nepodstatný zbytek
Ta pražská (potažmo nehvizdská) banda co nevidět odjíždí do Afriky, takže mi nezbylo nic jiného, než se přijet rozloučit.
Filípo už je velký chlap a když jsme v sobotu byli na plavání, tak se už odvážně potápěl. Vášeň pro Cars trvá, Bořek stavitel taky jede a přidávají se další hity jako třeba Toys. A navíc – protože už je velký, tak přechází na malé lego.
Kamíšek už roztomile žvatlá a i když to není vždy mluvnicky správně, rozumím vše, co chce. Tohle období už asi po Africe skončí, chválabohu že jsem se odhodlala přijet. Kromě toho je to takový malý popichovač do Fífy.
Vůbec je to taková dvojka k pohledání. K nejlepší zábavě patří skákání na posteli, případně závody v jídelně okolo stolu. Každý z nich sedí na některém z dospělých, ze kterých po chvíli kape pot na všechny strany, a vříská blahem. A tak se tu žije.
Moblajz
Tak jo, musím to už dát světu vědět. Mám už měsíc nový mobil. Ani nevím, kolikátý?
Siemens C35i, Siemens MT50, Siemens C55, Sony Ericsson T630, Sony Ericsson D750i, Sony Ericsson P1i, HTC Touch Diamond 2, HTC HD2. A nyní HTC Sensation. Koukám, že jdu vždycky po trojicích. Uvidíme, jestli pak budu přecházet zase na jinou značku.
Už teď jsem si v obchodě nechala předvést Samsung Galaxy S II, nějakého nejnovějšího iPhona a k tomu už teda HTC Sensation. První dva jmenovaní mi přišli dost podobní a takoví jakože plastoví. Zvítězila jakási věrnost značce (po těch zmíněných trojicích) zvítězily.
Stejně je pak nejhezčí období „tunění“ nového telefonu. No a tady máme současný vzhled domovské stránky.
Předvánoční šílenství
Jinak se to totiž snad ani nedá nazvat. Jely jsme s mamkou do Frýdlantu. Jakože nakoupit hlavně potraviny, protože včera jsem já byla v Ostravě a naši na pohřbu.
Mamka byla s nákupy velmi spokojena. Penny market, Billa, prodejna domácích potřeb Orion a nějaké obchody v Omě stačily k tomu, aby dokoupila všechny zbývající dárky. Já ještě naléhala, že by měla dokoupit ještě nějaký balicí papír, protože ta jedna rolka, co má doma, nebude stačit. Mamka se dlouho zdráhá, ale nakonec jdeme ještě do papírnictví a tam kupuje další pětimetrové balení.
U pokladny mamka pořád kontroluje mou polohu, prý abych byla nablízku. A pak bylo vše jasné. Mamka byla jak urvaná z řetězu a domů jela s OSMI korunami v peněžence. Celou cestu domů se tomu vydržela chichotat 🙂
A tak my tu žijem.
Mikuláš podruhé
A večer hurá na Pržno. Holky už byly celé natěšené i naděšené 🙂 a to i Vendulka, přestože už ví, jak to vlastně s Ježíškem a Mikulášem vlastně je. Ale přece jen, co kdyby. Čert byl proti loňsku mírnější, jen se ukázal a pak tu dobu strávil na schodech, ale úplně stačilo, aby tam zachrastil řetězy, nebo zakašlal a každé děcko už bylo nalepené na některém z přítomných dospělých.
K mému nemilému překvapení zjišťuji, že jsem už obstojným pamětníkem. V myšlenkách se totiž vracím do svého dětství, protože pokud vím, tak my vždycky dostali sáček s ovocem, bandurou, perníkem a pár sladkostmi. A teď hledím, vaky, že se do nich v pohodě vejde nějakých 30 kilo věcí a kromě sladkostí ještě hračky a hračičky. No, možná jsou ta dnešní děcka taky o něco ochuzena, toho ovoce tam totiž moc nebylo.