Aby mi svaly zbytečně nezatuhly, vyrazila jsem dneska znovu. Původně jakože jenom jestli vyjedu kolem přehrady do Masarykova údolí. Když se tak stalo, náhlým popudem mysli jsem odbočila vlevo zjistit, zda cesta, která byla uzavřená po povodňových škodách, už fachčí, či nikoli. No, cedule je tam stejná, ale zkouším jet dál. Zpočátku pohoda, povodňové škody nikde, ale pak přicházejí škody jiné. Najednou to jde nějak prudčeji a na cestě jsou drobné kamínky, takže mi to párkrát podklouzlo. Ale hlavně, napříč cestou jsou na můj vkus šíleně velké a šíleně hluboké odvodňovací rýhy. Při mé rychlosti-nerychlosti jsem měla strach, že tam někde spadnu, takže raději sesednout z kola. No, netrvalo to ale nějak dlouho a už se objevuje normálnější cesta kousek od cíle. Zpátky jsem ale raději jela jinudy a navíc mi nějak stávkoval tachmetr, takže jsem tak nějak porušila svůj časový plán. Ale přece nepojedu nějakých dvacet kilometrů, aniž by mi to měřilo. Jednu chvíli jsem uvažovala, že jestli to nedám dokupy, doma si sednu a těch dvacet tam prostě dotočím. Naštěstí to nakonec nebylo nutné, i když jsem pracovala za svitu baterky. Sláva, že jsem si ji prozíravě vzala, btw. něco takového. Doma jsem ale málem dostala po papuli, jakože umírali strachy, kde že jsem to byla.