Tak mám další zářez na pažbě. Na kole jsem pokořila Ondřejník. Myslím ale, že už tam nikdy nepojedu, nebo teda aspoň ne z té strany, jak jsem jela, byl to děs.

Nejdříve přes Čeladnou k BRCu, odtamtud k Opálené. A to byl právě ten problém. U parkoviště před sjezdovkou končí asfaltka a začíná cosi jako sypaná cesta. I když kolo vedu vedle sebe, boří se asi dva cenťáky. A pak přichází část vysypaná nějakými šílenými šutry. Vidím nějakého pána pracovat pod chatou, tak se ptám, jestli mám ještě šanci narazit na zpevněný povrch. Posílá mne do kopce krajem sjezdovky, pak asi 40 metrů lesem a tam už prý je normál cesta.

Šílený sklon kopce, všude samé bobky, někde dokonce boby. Pak tam byly ještě větší hovance (patentovaný výraz Pržna), to už si ani netroufám představit zvíře, ze kterého to vypadlo, ale pak už jsem opravdu u cesty. Zrovna tudy schází skupina turistů. Odpovídám na pozdrav a hraju, jakože pohoda, že jsem to málem vyběhla s kolem na zádech. Trošku mne prozrazují ruce, protože nejsem schopna zapnout řemínek u přilby 🙂 Pak už je to ale opravdu pohoda, dokonce mám solidní poměr předjeli mne : předjela jsem = 1 :3 🙂